Velké věci se rodí tam, kde neukazujeme na sebe, ale nad sebe. Tomáš Halík

Tak, Pane, pojďme do toho

Po osmi letech studia na církevním gymnáziu přišel okamžik, kdy jsem měla vylétnout do světa a začít něco nového. Prožít takovou dobu v křesťanském prostředí má své bezesporné výhody a otázkou zůstává, jak bych dopadla, pokud bych navštěvovala jinou školu. Být věřícím zde bylo totiž normální, nikdo se nad tím nepozastavoval, byť se většina studentstva a kantorstva v kostele neobjevila, jak je rok dlouhý. Ale doba dospívání je ošemetná a zdaleka nejsem přesvědčena o svých schopnostech v tomto období obhájit si svou víru mezi vrstevníky na klasické škole, kde se jméno „Ježíš“ a „Bůh“ vyslovuje akorát v případě rozhořčení či jako bezmyšlenkovitá vycpávka prostých vět.

Církevní škola mě obohatila v mnohém dalším, i když samozřejmě bez chybičky nebyla - co si budeme namlouvat. O co však snazších z hlediska víry bylo těchto osm let, o to obtížnější byl přechod na vysokou školu. Takovou dobu pobýváte v jakémsi akváriu, kde znáte kdekoho a kdekdo zná vás, kde jste navázali nejrůznější přátelství, kde se cítíte pomalu jako doma. A najednou, najednou toto všechno opouštíte a vrháte se někam do neznáma. Na strašně vysokou školu, do šíleného velkoměsta, pryč od rodiny, blízkých a přátel.

První semestr vysokoškolského studia byl pro mě jedním z nejtěžších období. Bloudila jsem ulicemi Brna, chodbami ve škole, matematickými prapodivnostmi ve své hlavě, ale také otázkami, zda jsem tam, kde mám být. Moji spolužáci, nadšení matematičtí prváci, se už od pohledu zdáli být geniální. A já měla pocit, že mezi tuto sebranku rozhodně nepatřím. Na rozdíl od gymnaziálních studií, kdy – řečeno s trochou nadsázky - nepochopit něco v matematice do minuty bylo u mě zvláštním jevem, se v prváku stalo zvláštní a neuvěřitelné pochopit nějakou matematickou „banalitu“ UŽ za měsíc. Vyučující se v mých očích jevili jako čarodějové, kteří na tabulích kouzlí neskutečné věci, z nichž až oči přecházejí. A já zjišťovala, že jsem úplná nula oproti tamním kapacitám. Ne. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem největší talent na matematiku široko daleko. Ale zároveň jsem si nemyslela, že moje matematické schopnosti jsou až tak malé. Celé této hluboké depresi dodala korunu spolužačka, která absolvovala matematické gymnázium. Dle jejich pocitů byla úroveň vysoké školy velmi nízká, neboť oni na gymnáziu veškerou látku prvního semestru probrali, ba dokonce daleko více do hloubky. Já nevěděla, kde mi hlava stojí, a měla jsem pocit, že zde probírané učivo je snad z jiné galaxie. A ona byla kvalitou výuky vyloženě zklamaná.

Najednou zjišťujete, že všechno, co jste doposud dělali, o co jste se snažili, zde nemá žádný význam. Nikoho nezajímá, zda jste vyhráli tu či onu soutěž, jestli jste měli doposud samé jedničky, nebo jste sem tam propadli. Všichni začínáte na stejné startovní čáře a každý sám musí ukázat, kam až je po výstřelu schopen doběhnout.

Nejsem z těch, kdo se vzdávají, kdo berou možnost vzdělávání na lehkou váhu, kdo by si řekl, že za rok se porozhlédne po jiné vysoké škole, po jiném oboru. O to bylo všechno pro mě těžší. Nejhorší však byl fakt, že jsem se v Brně neměla komu vyplakat na ramenou.  Od pondělka do pátku mi bylo úzko a hořko z toho, že mé představy o krásném životě po maturitě jsou tytam. Jenže to by nebyl Pán Bůh, aby to neměl všechno do puntíku vymyšlené. Nevzpomínám si, že bych někdy chodila do kostela vyloženě nerada, ale občas jsem tuto návštěvu domu Páně brala jako „folklór“. Avšak najednou v zajetí té obrovské samoty a zmatení mi stačilo v tramvaji projet kolem kostela a rázem mi bylo lépe. Těšila jsem se, až večer budu moct zajít do kostela. Tady jsem se cítila nejlépe, tady jsem se uklidnila, tady jsem věděla, že patřím, že mám zde své místo. Uvědomovala jsem si, že je tu Někdo, kdo mě chápe, kdo mě má rád.

Začala jsem se na Pána více spoléhat a ono se to vyplatilo. Poznávala jsem, že s Boží pomocí se mohou dít věci pro nás nepochopitelné, že je třeba Mu jen důvěřovat, protože nás nikdá nenechá ve štychu. A když jsem jednoho dne měla náhodou tu čest hovořit s biskupem Josefem Hrdličkou, najednou jsem pochopila, že Pán nás opravdu vede po správných cestách. I když jsou někdy pro nás náročnější, než bychom chtěli. Řekl mi, že matematika je třetím jazykem Bible, matematika, která počítá s nekonečnem. A nekonečný je Bůh se svou nekonečnou láskou, kterou mi tolikrát během studia (samozřejmě, že nejen během něj) projevoval. Doteď si pamatuji na zkouškovou písemku v prváku, kdy mě při pohledu na každý příklad polévalo horko. Vůbec jsem zpočátku netušila, o čem je řeč. Po všemožných nápadech, jak se ze zkoušky nenápadně vypařit, jsem tiše pronesla slova: „Tak, Pane, pojďme do toho. Co vypočítáme…?“ A vypočítali jsme všechno.

Stejný proces pokračoval další zkoušky, semestry, roky. Přede mnou překážka, můj obrovský strach, odevzdání se do rukou Božích a překážka za mnou (a to překonaná způsoby, nad nimiž jsem žasla). Jak to, že jsem si skoro vždy vytáhla přesně tu jedinou konkrétní otázku, po které jsem prahla? Jak to, že jsem většinou narážela na ty nejlepší vyučující? Jak to, že jsem zničehonic byla obklopena věřícími spolužáky? Jak to, že jsem byla najednou vděčná za to, co studuji? A to bychom mohli pokračovat dál a dál, až bychom se dostali ke zkoušce z posledního předmětu, při níž nápady snad nemohly padat z mé hlavy. Občas jsem mívala pocit, že Duch svatý měl se mnou tolik práce, že v tu chvíli nemohl mít ani čas na nic jiného.

Mám za sebou pět let vysokoškolského studia, ale především studia se samotným Bohem. Ano, mám v hlavě spoustu nových nabytých vědomostí, ale ledaco z nich člověk časem pozapomene. Nezapomene však nikdy na onu zkušenost s Bohem, který nám dává nést pouze tak malou část kříže, kterou jsme schopni unést. I když se Ho občas ptáme, proč nás posílá tam, kam nechceme, proč se dějí takové skutečnosti, které nás v tu chvíli trápí, za čas (a kolikrát za dlouhý čas) však poznáme, že to bylo pro nás to nejlepší, co se dít mohlo. Ačkoliv jsme tomu zprvu ani v nejmenším nevěřili.

Ať už kohokoli z vás čeká přechod na střední či vysokou školu, nebo jiná nová životní etapa, nevzdávejte se. I když přijdou obtíže, nezapomeňte, že Ježíš má na svých bedrech naložen daleko těžší kříž a ještě pomáhá nést ten váš. A že házet klacky pod nohy a podlamovat vám kolena není Jeho styl. Jen mu zkuste říct: "Tak, Pane, pojďme do toho!"

Já teď opět nevím. Stojím na rozcestí a netuším, jakým směrem se má můj život dál ubírat. Měla jsem jej vysněný možná trochu jinak, možná dost jinak. Ale snažím se to odevzdat do modliteb, do Božích rukou. Nechat se vést cestou, která se otevírá, nechat se překvapit, co má ten Pán zase za lubem. A věřit mu. Přece mě zatím nikdy nezklamal, tak proč by tomu mělo být nyní jinak?

Zobrazeno 1967×

Komentáře

seily

Dííky, naprosto Tě chápu, taky jsem studovala matiku, a pětileté studium zakončila až po sedmi letech... ale Bohu díky zakončila, a i o tom to je :-)!

vildatom

Ještě jednou díky za povzbuzení.
PS Mimochodem dobře zpíváte vy i vaše Schola při mši. Velmi dobře se to poslouchá. :-)

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.