Velké věci se rodí tam, kde neukazujeme na sebe, ale nad sebe. Tomáš Halík

Nelenošme a vykopejme své dary

13. 7. 2014 22:31
Rubrika: Nezařazené | Štítky: setkání , schola , Dejme toMu , ActIv8

 

Bylo to asi před šesti lety. Tehdy ve mně vypukla touha naplno využít dar hudby, který mi byl pro tento pozemský život svěřen. Tenkrát dost líná na to, abych dojížděla do některé z věhlasných křesťanských schol či skupin, zároveň dost zklamaná prostějovskou katolickou mládeží, jež i přes existenci církevního gymnázia v tomto městě zkrátka nebyla k nalezení, avšak dost odvážná ke kroku něco vykonat.

No, upřesněme to. V roce 2008 jsem přijala svátost biřmování a s napjetím očekávala, ze kterého rohu na mě skočí dary Ducha svatého. Uběhlo několik měsíců a za rohy bylo pořád pusto prázdno. Než jsem však odjela na velkolepé setkání mládeže Activ8 na Velehrad. Zažila jsem už ledajaké mládežnické setkání – s parádní kamarádkou, s tou nejsprávnější partou či dokonce s papežem v Madridu. Toto však bylo jiné. Lidská samota. Lidská samota, která mě ubíjela při pohledu na skupinky desítek mladých, kteří přijeli společně na setkání ze všemožných zapadlých dědin. A ze slavného padesátitisícového Prostějova? Skoro nikdo. A pokud ano, každý téměř sám někde v davu deseti tisíc dospívajících katolíků.

Jenže ono lidské osamění bylo tenkrát potřeba k tomu, abych k sobě pustila blíž samotného Boha. Kolik nezapomenutelných okamžiků toto jen čtyřdenní setkání přineslo! Motto „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky.“  v roce mého přijetí svátosti biřmování. Ta nejsilnější svědectví, která jsem kdy slyšela. Naprosto náhodné střetnutí s kamarádkou na adoraci, která na mne v tu chvíli vzpomínala. Energicky zpívající schola, jež i přes vznik pouze pro účely tohoto setkání vyzařovala neuvěřitelnou radost z každého okamžiku, kdy mohli být spolu. Nezapomenutelná křížová cesta. A právě při ní mi byla vnuknuta myšlenka něco změnit. S vírou a odevzdaností jsem svěřila na kříž svou touhu. Zároveň ji symbolicky vepsala na barevný papírek, který byl nakonec vskutku součástí velkého kříže na pódiu.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla odhodlána založit scholu. Scholu mladých lidí, kteří využijí maximum z hudebních darů ke chvále Boží a radosti druhých. Nedůvěra mého okolí byla značná, ale moje tvrdohlavost silnější. A tak se stalo. Vzniklo Boží dílo. Pokud by to neměl totiž na starosti samotný Pán Bůh, horko těžko bychom mohli fungovat.

Ale řeknu vám, je to dřina – spíše však psychická než fyzická. Začátky byly krušné. Překvapivě se totiž najednou v Prostějově nevynořila lavina mladých nadšených nadaných zpěváků a hudebníků. Můj záměr vytvořit partu mladých lidí, kteří se budou rádi setkávat, trávit spolu čas, přitom vytvářet něco pěkného a vracet tak Bohu alespoň ždibet toho, co nám bylo svěřeno, se zkrátka nedařil. Zkoušeli jsme, leč připadalo mi, že převládá nucení zpěváků než jejich skutečné odhodlání a radost.

Co si budeme namlouvat, počáteční pochyby mých blízkých nebyly daleko od pravdy. Existujeme pět a půl let a jak s oblibou a úsměvem říkám, z toho se čtyři roky rozpadáme. Těžko někdo, kdo neměl něco na starosti, dokáže pochopit, kolik času zabere shánění a psaní not, domlouvání zkoušek, přemlouvání zpěváků. Kolik starostí, slz a nervů s sebou nesou neúčasti na zkouškách, neustálé omlouvání a zodpovědnost za sliby zpěvu při různých příležitostech, které nejsem s to při tak malém počtu členů splnit. Kdyby nás bylo třicet, tak člověk mávne rukou nad tím, že deset nemůže přijít. Když však máte k dispozici polovinu, tak deset lidí už prostě chybí. A tak člověk občas tápe, tápe nad tím, zda je Boží vůlí něco takového konat.

Ale v hlavě mi neustále vyvstávají slova Mons. Josefa Hrdličky: „Kdo má hodně darů, od toho se hodně očekává.“ Dostali jsme dary, nesmíme je zakopat, ale není žádná legrace je zužitkovat tak, jak je třeba. Kdyby tato cesta se scholou však byla snadná, možná by spíše vedla k pýše a slávě sebe samých. A i když se občas možná tato myšlenka na svou „skvělost“ objeví, je dobře, že nám Bůh pomůže uvědomit si, že bez Něj bychom nebyli nic. Dary Ducha svatého nejsou pro nás, ale pro druhé. A je třeba jim něco obětovat, i když to bolí, i když to skřípe, i když to kolikrát raní. Třeba to chce čas, chce to vychovat novou generaci, chce to nadchnout děti pro to prožívat společně chvíle, rozvíjet své dary, být si nablízku, chce to naučit je, že chvilka bez počítače nebo televize nemusí být nudná, chce to pracovat, chce to bojovat, chce to nevzdávat se, chce to odevzdat se do Božích rukou.

A hlavně - chce to nezapomenout na to, že co Bohu obětujete, to On vám stonásobně vrátí. Díky této zapeklité cestě jsem se naučila trpělivosti, jsem drobet psychicky odolnější, třeba i o špetku hudebně zdatnější. A především začínáme tvořit opravdové kamarádské prostředí. To, co bych si přála nejvíc. Skupinu mladých věřících přátel, kteří se budou obohacovat nejen po stránce hudební, ale především po té duchovní. A když potom cítíte, jak se vás skrze hudbu dotýká samo nebe a v očích se vám tou krásou Boží přítomnosti vyloupnou slzy, jste přesvědčeni, že všechny ony strasti jsou jen malinkou odplatou za tu krásu, jíž můžete díky Bohu vnímat, jíž můžete být tak na blízku.

 

Pane, učiň nás Tvým nástrojem. Ať každý, komu jsi svěřil jakékoli dary, není lenivý, ale vyrazí do světa jimi sloužit druhým a především Tobě. Ať se nebojíme námahy, ale s radostí ji přijímáme, neboť je branou k něčemu dobrému. Třeba každý vykoná jen něco malého, to však společnými silami může vyrůst v dobro velké.

Sdílet

Komentáře

domiv super, super, super..:)))

KikiFi Pán je skvělý a ty jsi uzasny nastroj v Jeho rukou! :))

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.