Velké věci se rodí tam, kde neukazujeme na sebe, ale nad sebe. Tomáš Halík

Letem světem s Františkem

31. 7. 2013 22:44
Rubrika: Nezařazené | Štítky: papež , Rio

Byla středa 13.3.2013 a já obvykle trávila svůj čas až do večera na přednáškách a cvičeních ve škole. Pro zpestření jsem napůl oka na notebooku sledovala komín Sixtinské kaple. Přes rameno mi nakukovalo dalších několikero spolužáků a já posléze s údivem zjistila, kdože všechno je v našem ročníku věřící. Přednáška odpřednášena, příklady na cvičení dopočítány, komín stále na střeše, kouř nikde. V čase 19:05 jsme s trochou nadsázky konstatovali, že se kardinálům asi pokazil kazeťák (pozn. obrázek níže). Zavřela jsem tedy notebook a každý jsme se ze školy vydali svou cestou. Inu, moc prozíraví jsme nebyli...Konkláve

Za dvě minuty jsem se opravdu na privát dopravit nestihla, bílý kouř v přímém přenosu tedy unikl mému zraku. Ale ještěže si dal nový papež načas. Ohlášení „Habemus papam“ jsem už sledovala v pohodlí svého studentského pokoje. A bylo to tu, právě zvolený papež se ukázal celému světu. Skandující petrské náměstí plné unešených lidí a na balkóně v první chvíli zaskočený papež František vědom si svého náročného úkolu. To byl můj počáteční pocit. Ovšem jen do okamžiku, než poprvé vypustil hlásku, než se na všechny láskyplně usmál. Krásné jméno František, vyzařující skromnost, prosba o modlitbu za něj, gesta. Z toho všeho mi bylo jasné, že se Duch svatý v Římě na konkláve opravdu zastavil.

A čas plynul. S obdivem jsem pozorovala, jak se papež nebojí něčeho nového, jak si stojí za svou skromností, jak boří některé zaběhlé zvyklosti, jak krátce a moudře káže a jak chvalně o něm média píší. I když mi přišlo někdy líto, že byl František vyzdvihován na úkor emeritního papeže Benedikta XVI. „Konečně papež pro lid..., konečně papež takový a makový...“ Kdo viděl Benedikta na vlastní oči, tak ví, že to byl papež možná trochu jinak makový, ale papež, jak se sluší a patří. Jen nevzbudil v médiích o sebe toliko zájmu. A já až teď poznávám, nakolik jeho odstoupení bylo moudré. Jak muselo být těžké učinit něco, co léta letoucí jiný papež neudělal. Jenže on to dokázal, uměl uznat svou fyzickou slabost a neschopnost dál naplno vést církev. Navíc tak může být Františkovi nápomocen slovem a radou, což má bezesporu v této těžké etapě církve své velké výhody, kterých předchozí papežové neměli možnost využít. A současný papež na svého předchůdce často upozorňuje, často nabádá k modlitbě za něj, často připomíná jeho slova, má k němu respekt a úctu. Kde jinde než v církvi můžeme vidět takové chování? Jen těžko si dovedu představit vzájemné pochopení a pomoc kupříkladu mezi našimi prezidenty či jinými vysoce postavenými osobami...

Ať už jsem pozorovala kroky papeže kdekoli či bedlivě četla jeho příspěvky na Twitteru, nejvíce mě oslovil na Světových dnech mládeže v Riu de Janeiro. Na rozdíl od minulého setkání jsem tentokrát sledovala vše z křesla obýváku a nechala se uchvacovat jeho slovy. Skoro každá promluva rozdělená do tří bodů (čímž se držel jezuitského pravidla) vedla k přemýšlení a hlubšímu bloumání o životě a sobě samém. Tři body, na něž nechci zapomenout, tři body, které má křesťan ve svém životě naplňovat: Neztrácet naději, Nechat se překvapit Kristem, Žít v radosti. Pouhé tři body a jak těžké je je plnit. Jak často ztrácím naději, jen stěží dokážu říct: „Pane, je to na Tobě, překvap mě...“ a málokdy se umím radovat z těch bohatých darů, které mi Bůh dal – přehluším to smutkem z toho, co se nepodařilo, co mi vadí, co mě rozzlobí.

Páteční křížová cesta byla něčím překrásným. Jak může být něco, co připomíná strašnou bolest, utrpení, nenávist lidí vůči nevinnému něčím překrásným? To nevím. Asi proto, že doprovázet Krista kdekoli by pro nás mělo být radostí. Radostí z toho, že existuje Někdo, kdo nás miluje natolik, že za nás položil život. Nádherná hudba, famózní scéna, hluboká slova aktérů završena silnými slovy samotného papeže. „Nikdo se nemůže dotknout Ježíšova kříže bez toho, aby na něm nezanechal něco ze sebe samého, a zároveň aby nenesl něco z Ježíšova kříže ve svém vlastním životě.“ V tu chvíli mi to přišlo tak logické, tak jasné. Na tom kříži je tolik mých hříchů, tolik tíhy je jen ode mě a „Ježíš přijímá toto všechno s otevřenou náručí, nese na svých ramenou naše kříže a říká nám: ‚Odvahu! Svůj kříž neneseš sám! Já ho nesu s tebou. Já jsem zvítězil nad smrtí a přišel jsem proto, abych ti dal naději a život.’“ Na závěr ovšem přišla otázka, otázka, kterou si stále pokládám znova a znova. „...Kolik tváří doprovázelo Ježíše na jeho cestě na Kalvárii. (...) Komu se podobáš ty  – Pilátovi, Šimonovi, nebo Marii?“ Komu se podobám?

Při sobotní vigilii jsem se už radovala od začátku. Nad radostí a dojetím z toho, jak papež během světových dní projížděl, procházel, objímal lidi, pohladil a políbil děti, se už není třeba dlouze rozvášňovat. Jenže v sobotu k tomuto nádhernému setkávání zněla Dvořákova symfonie. Kdesi daleko v Brazílii se linuly tóny díla českého skladatele. A když ve své promluvě komunikoval s mladými, kteří s elánem a plni přesvědčení odpovídali na jeho otázky, člověk byl vděčen za to, že může být součástí této církve.

Papež František na úvod světových dnů mládeže řekl, že veze to nejcennější, co mu bylo dáno – Krista. Ano, pro mě ho nesl v sobě samém. A jak řekl, církev nás potřebuje, Kristus nás potřebuje, papež nás potřebuje, mě i tebe. Od zvolání „Habemus papam“ žasnu nad jeho slovy. Ale dokážu je ve svém životě naplňovat? Zvládnu do něj zakomponovat tři body křesťana? Unesu malinkatou část kříže, jehož celou tíhu musel nést Kristus? A komu z tváří křížové cesty se podobám?  

Zobrazeno 1422×

Komentáře

KikiFi

Nádhernéééé!!!!! Děkuji Jani. Taky jsem se s Mončou dívala na křížovou cestu z Ria a moc se nám líbila. :-)

domiv

Nádhera...:)

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.